wz

Dnes je: | | Aktualizace:

.:: Okolní obce ::.




Bácovice
Obyvatel:
61
Výměra obce: 472,08 ha.

     Zde byl roku 1379 rychtář, který při své funkci byl současně ptáčníkem a dodával pernaté úlovky pánům na řečický hrad. Tenkrát již také pracoval bácovský mlýn a jednom kole. V roce1399 mohl vystudovat a přijmout nejnižší kněžské svěcení Jan Jindřichův z Bácovic. Ve XIV. století bylo robotní povinností česání chmele na řečnickém panství. (Rovněž tak v Lipici a Těchoraze). Ještě roku 1554 a 1665 bácovické rychtě podléhal také Starý Pelhřimov, Lipice, jakož i Stanovice.
     K vůli výkazu před c.k. odvodní vojenskou komisí bylo roku 1865 v Bácovicích vystaveno následující osvědčení: "dole podepsaní, kteří máme syny také povolané, ale za osvobození nežádající, potvrzujeme, že podle našeho přesvědčení, kdyby Josef Novák (syn Jana Nováka), příslušníka obce Bácovické k vojsku byl dostaven, tento již 64 roků starý otec by musel přijíti v úpadek, poněvadž takřka celé jeho jmění na syna k provedení studií vynaložil, aby jej syn tento po dokončení studií a obdržení nějaké služby mohl v jeho starém věku podporovati, což se také nadíti lze. Podepsaní: Jan Kokta a Josef Martinů. Že to, co se výše udává , jest pouhá pravda, potvrzuje se od představenstva místní obce Bácovice, dne 17. listopadu 1865. Jan Šulc, starosta". - S tímto dokladem přišel Novák před odvodní komisi a byl osvobozen. (Nováková) - Našli by se i dneska tak obětaví sousedé?
     "Ve středu dne 18. června 1873 vyšel oheň v Bácovicích u jistého domkáře Palouckého, jak se praví, následkem hříšné neopatrnosti při kouření a podporován větrem strávil celou ves vyjma šesti čísel asi ve dvou hodinách. Stříkaček sjelo se sedum , neměly však již skoro ničeho k hájení. Přičítá se to trestu od Boha zaslouženému , an není snad rozpustilejší vesnice jako tato, čehož důkazem jsou pět hospod, v nichž stále se ten ďábelský nápoj - kořalka- v pravém smyslu chlastá a za dne i nocí se karbaní. Nechť slouží to k jejich polepšení se."
     Matěj Fojt z Bácovic se přihlásil , když mu bylo v roce 1882 přes 14 let a už vyšel ze školy, že bude ještě nějaký čas, asi do velikonoc, do školy v Lipici choditi.
      Roku 1894 zemřela mladá školačka Marie Paulová z Bácovic. příčinou její smrti bylo leknutí.
     Hezkou stavbu kapličky v Bácovicích si opravili naposledy roku 1948. Pak ji znovu vysvětili při velké slavnosti k úctě českého patrona sv. Václava.
Tak jako ve Stanovicích můžeme i zde ukončit urostlým basistou. Byl to Josef z rodu Křikavů, který mnoho let s velikým Bé-heligonem tvrdil muziku v pelhřimovské kapele, aniž by tenkrát tušil, že jeho synovec se vypracuje na primáře zdejší nemocnice.
Nahoru
(text byl použit z brožury Poznejme pohoří pohledné, rok 1996, aut. Jaroslav Koutník)


Bitětice - http://www.bitetice.wz.cz/index.html
Obyvatel:--
Výměra obce: -- ha.
 

     Původně snad Bietětice, psalo se to v minulosti všelijak. Vzhledem k nadmořské výšce to bývala vždycky jen menší osada. V roce 1379 měla 14 gruntů osedlých (pro srovnání sousední Lipice 18 a Bácovice 25). K tomu ještě, když nastala možnost volného stěhování, zůstaly dva grunty pusté - říkalo se jim "poustky". Řečické vrchnosti to nijak nevadilo, protože majetek jí zůstal a robotou se nechalo zajistit obdělávání. V robotních povinnostech zde bylo uloženo orání, svážení sena (2 fůry za půldne), vožení dříví na řečický hrad, odvážení slámy, apod. Jako nápravník zde tenkrát vykonával službu s kuší Kyjík starý, po něm pak Nyklík.
     Víc se z těch nejstarších dob nedozvíme, proto upřeme trochu pozornost do bližší doby. dnešní ráz kapličky pochází z roku 1937. Je zasvěcena sv. Maří Magdaleně. Okolí bylo upraveno po poslední válce.
     Jedno větší vzrušení zde zažili dne 24. října 1944, kdy v blízkosti obcí Lipice a Bitětice byl omylem vysazen z letadla partyzánský oddíl (8 Slováků a 7 Rusů), určený pro odbojové akce ve východních Čechách. Dvě stě příslušníků německého vojenského komanda je hledalo marně přes to, že se skupina parašutistů v okolí skrývala asi šest týdnů. Našlo se je dvanáct padáků. Pro upomínku na tuto událost tam stojí na rozcestí pod Bitěticemi kamenný památník
     V nedávné době byl v Bitěticích nejznámějším člověkem Míla Křišťan, který měl ohromnou sbírku modelů letadel. rozuměl všem typům perfektně, avšak osud mu určil být zemědělcem. Proto při orání traktorem vozil v kabině dalekohled a když třebas uprostřed pole spatřil nad sebou nějakého bílého ptáka, zastavil se díval se. Teprve když zmizela ta světlá brázda na nebi, pokračoval v rytí své tmavé brázdy zde na zemi.
Nahoru
(text byl použit z brožury Poznejme pohoří pohledné, rok 1996, aut. Jaroslav Koutník)


Částkovice
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- ha.

     V katastru obce Částkovice se zdržíme déle, protože je zde nejrozsáhlejší rybník na celé Hejlovce. Název obce vznikl podle osobního jména Částek. Czastkowitze jsou uváděny poprvé roku 1464. Na rozcestí k Proseči najdeme vzrostlí strom a vedle něho starobylá boží muka z roku 1765 s českým nápisem. V osadě ještě bývala před první světovou válkou hospoda s kuželnou, vedle stála kovárna. Dosud zde roste velmi stará lípa, obvod jejího těla je téměř pět metrů. Z novější doby stojí za zmínku pěkně upravená stavení na návsi kolem parádního rybníka s kapří násadou, nová víceúčelová budova s požární zbrojnicí, přestavba kovárny na mládežnické středisko, nová silnice k Hejlovu a ještě jedna zvláštnost, kterou se nemůže pochlubit nikdo jiný v dalekém okruhu. Na rovné ploše nade vsí je letiště pro letadla a helikoptéry, jejichž starty kdysi pomáhali zemědělcům. Dnes je ale letiště uzavřeno a na prodej, na večer zde potkáte motorkáře, cyklisty někdy i motorový padák.
     Z téže vsi je také následující příhoda. V roce 1948 se do nemocnice dostala dvacetiletá s nepříjemným úrazem. Ve žních při manipulaci s obilím jí vlétl ústy do krku kousek ostré slámy a tam se v nepřístupném místě zapíchl. Lékaři si s tím dlouho nevěděli rady, až se pak rozhodli, že příští den provedou operaci. Zoufalá dívka se celou noc snažila se stéblem pohnout, až se jí to nakonec podařilo a spolkla ho. Když se to ráno dozvěděl pan primář P., velice si oddychl a s nestrojenou radostí zvolal: "No vidíš to, holka, ještě se nauč žrát seno a nebudeš potřebovat potravinové lístky!"
     V mládí odtud odešel do Sezimova Ústí Jaroslav Vacek, aby se vyučil strojníkem. Když se pak stal uznávaným odborníkem, přešel do nástrojárny v Agrostroji v Pelhřimově. Tam před ním měli velký respekt, protože přinesl mnoho zkušeností z vyspělejšího podniku. Měřilo se na setiny a tisíciny milimetru, on však jednou překvapil své nové spolupracovníky nepochopitelným výrokem: "Kdepak, kluci, nebojte se toho, jedna rána palicí ničemu nevadí.!"
     Rybník Hejlov prodali roku 1467 bratři z Nežetic se svým dědictvím v Lhotě a rybníkem Menším Hejlovem Prokopovi Štítnému ze Štítného. Roku 1549 se uvádí rybník Heylowecz u Částkovic a Heylow pod Lhotú v deskách zemských. (Les Heylow se připomíná roku 1549 tamtéž.) Je to "rybník o živé vodě", protékající. Jeho plocha je 23 hektarů a 33 metrů2, to je 124,6 míry. Velikostí je čtvrtý v našem Pelhřimovském okrese. Bylo by jistě zajímavé dopátrat se něčeho o jeho stavitelích, kteří nám zanechali toto všestranně užitečné dílo. Přichází do něj voda ještě od nového rybníčku u Ondřejova a od Lhotky. Rybníčku pod Částkovicemi se říká u Nouzova.
     V okolí Hejlova je roztroušeno několik desítek rekreačních chat, je zde největší rekreační oblast v blízkosti okresního města Pelhřimova. Pod hrází stojí bývalý mlýn a pila, je tam též byt pro lesníka. Rybník Hejlov má jméno podle vedlejšího zalesněného kopce Hejlova (606 m. n. m.). Uprostřed vodní plochy se vyjímá pěkný zarostlý ostrůvek. V horkých letních dnech ožívají břehy koupajícími se lidmi, mnozí brázdí hladinu na lodičkách. v travnaté části hnízdívají vzácní velcí ptáci roháči. Ti někdy vozí mláďata na hřbetu a také se s nimi občas potopí.
     Samostatnou kapitolou by mohli vyprávět především rybáři. Ti samozřejmě nejlépe vědí, jací zde byli uloveni největší kapři, štiky nebo úhoři. Ale nahlédněme do místního rybářského řádu a dokumentace, které vydal krajský výbor Českého rybářského svazu v Českých Budějovicích pro vody pstruhové a mimopstruhové: Hejlovka 2 - Pelhřimov - nádrž Hejlov - účelový rybník. Rybářský revír tvoří rybářské právo na bývalém rybníku Hejlov k.ú. Částkovice. K revíru patří úseky přítoků a nádrž Hejlov až k mostu silnice Ondřejov-Ústrašín a most silnice Ústrašín-Proseč Obořiště. Účelový rybník Hejlovská nádrž je chráněnou oblastí štiky pro účely chovu. i náhodně ulovená štika musí být puštěna zpět do vody. je zde zákaz chytání na rybičku a přívlač, lovit ryby z ostrůvku uprostřed nádrže a na místech označených zákazem lovu ryb. lov ryb z loděk jen na místech přístupných a loďka musí být z části vytažena ne břeh a zakotvena atd. Zatím odtéká voda z Hejlova přes veliké balvany, čímž vznikají v naší oblasti vzácné úkazy - vodopády.
     Hajný Josef Šantora sloužil dlouhá léta na Hejlově, ještě i po druhé světové válce. Jeho vnějšími znaky byla lesácká uniforma, flinta a pes. Kdo ho znal ten ví, že byl velice přísný a při tom vrcholně spravedlivý. Při své práci používal jednu zvláštní metodu, když přišel do lesa, začal strašně křičet, ba přímo řvát: "Nechte toho dříví, vy pacholci, já vás dobře vidím, až vás dostanu, tak se nepoznáte..." a tak podobně. To mělo ten účel, že preventivně na sebe upozornil všechny přítomné pytláky, nebo i báby, které tam sbíraly tam třeba jen klacky. Musíme si uvědomit, že se v dřívější době na kácení soušek a dobývání pařezů konaly dražby, na trhání malin musel dát hajný souhlas. Uvedenou metodou se Šantora vyhýbal střetu s příživníky v jeho lese. Když chytil toulavého psa, dovedl do vsi a ztropil takové divadlo, že si ho majitel už mnohem lépe hlídal. hajný Šantora byl ochráncem přírody, jakých bychom nyní potřebovali dlouhou řadu. Nahoru

(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Čížkov
Obyvatel:
113
Výměra obce: 302,82 ha

     Filip Ignác Dremsa, pelhřimovský hlásný na věži zaznamenal: "Léta 1800 dne 18. Aprilis po třetí hodině s poledne vyhořel Čížkov: pivovar, zámek, stodoly a ovčín.
     Roku 1840 převzal dvůr v Čížkově baron Ringhoffer, který jej dal jako věno své dceři, provdané za Ferdinanda Walsera. Zemřel v roce 1867 nezanechav potumků. Čížkov přešel do rukou nového majitele Laufberga, který ho měl v držení do roku 1883, kdy byl dvůr prodán a koupil jej pro svého synovce Františka Liebzeita Ladislav Pakosta, major v penzi. ten byl ve válce r. 1866 hlavním dodavatelem pro rakouská vojska a velmi zbohatl. nový majitel byl dosud svobodný a proto pojal za choť neteř bývalého majitele panství Emilii Walserovou, dceru stavitele Štěpána Walsera. Tento byl věhlasným stavitelem a také přistavěl hořejší patro zámku a křídlo, jdoucí do dvora, r. 1850. Mimo toho stavěl nejdůležitější stavby v Nové Cerekvi, školu  v Dubovicích atd.
     Poddanské panství čížkovské mělo mimo obce Čížkova také Novou Cerekev a Chmelnou a poplužní dvůr Hanusku. veškeré práce na statku byly konány ručně až do roku 1878, kdy byl zakoupen žentour a první žentourová mlátička s čistícím mlýnkem (fukarem). Žentour byl poháněn koňským nebo volským potahem. První perní mlátička byla zakoupena pak v r. 1886.
     Panství mělo v čp. 2 též ruční pivovar, který byl zřízen v letech 1840-45. Zrušen byl zase v roce 1865 a přeměněn na ruční škrobárnu, kde se pracovalo až do roku 1890. Tenkrát byla škrobárna zrušena a zřízen lihovar, ale už strojní, k němuž byl postaven velký zděný komín.
     Pokud zde má být zmínka  o slavných lidech, pak musíme začít u vyzlaceného nápisu v desce na hostinci: František Jaromír Rubeš - narozený v Čížkově čp. 2 dne 6.ledne 1815, zemřel ve Skutči dne   10.srpna 1853. Byl to velmi známí spisovatel humoristických povídek a básní a buditel našeho národa, syn tehdejšího sládka. Nejlepší jeho dílo neslo název "Daklamovánky", obsahovalo např. vlasteneckou báseň "Já jsem Čech",žertovnou "Chvála mladých", (jež začíná:"Co je mlaďounké - bývá hezounké - bývá jemné, hbité, čilé - šťastné, dobré, Bohu milé..."). Jiné jsou: "Za sto let", "Jindy a nyní", "Každý chce být trošku živ", "Opičákův rozsudek", "Pan Trouba" aj.
     Z domu čp. 29 pocházel uznávaný písmák a průkopník ovocnářství Václav Šikýř. Dále se nesmí zapomenout na textilní výtvarnici Marii Teinitzerovou a její gobelíny. Nahoru

(text byl použit z brožury Poznejme pohoří pohledné, rok 1996, aut. Jaroslav Koutník)


Dehtáře - http://obecdehtare.wz.cz
Obyvatel:
--
Výměra obce:-- ha
 

Onšovice - Tato největší část obce vyniká řídce rozesetými objekty - jsou to starší venkovské usedlosti i novější rodinné domy buď trvale obydlené, nebo sloužící pouze k rekreaci. Onšovice se nacházejí blízko silnice první třídy mezi Pelhřimovem a Humpolcem , nedaleko je také hlavní dálniční tah Praha - Brno. Středem obce je prostor kolem kapličky sv. Václava. Pod obcí jsou 2 rybníky, z nichž ten větší je Onšovický. Protéká jím Onšovický potok směrem od rybníků u Dehtář a vlévá se do Janovského potoka u Milotic. Na hranici katastru stojí Motorest Velký Rybník.(hojně navštěvovaný mladšimi občany obce).

Dehtáře - Je to druhá největší část obce "Dehtáře", co se týká počtu trvale bydlících obyvatel i trvale obydlených domů. Obci dominuje náves s rybníkem, kapličkou zasvěcenou Panně Marii a kulturní dům z roku 1953, jeho součástí je Obecní úřad. Ten byl po vyhoření přestavěn. Na okraji vesnice se nachází bývalý komplex zemědělských budov, dále trafostanice,hasičská zbrojnice a také stožár základnové stanice GSM radiomobilní sítě.

Vadčice - Vadčice patří podle předchozích ukazatelů svou velikostí na 3. místo. Od Dehtář se liší svým uspořádáním budov rozmístěných spíše kolem komunikací než kolem návsi. V této části se nenachází žádná význačnější budova ani kaplička, jen několik trvale i rekreačně obydlených objektů s malým rybníčkem pod obcí.

 

Milotice - jsou nejmenší možnou obcí co se týká počtu trvale obydlených domů, zato je tu ale velké množství rekreačních objektů - jednak chalup, ale předvším chat, a to jak přímo v obci, tak i mimo ni. Od Milotic se směrem k Sedlické vodní nádrži nachází poměrně rozsáhlá chatová oblast rozdělená na několik částí - "Nad Jankovským potokem", "Pod Hůrou", "Lesní průsek". Mimo hlavní část obce se nachází "Hrobský mlýn" u Janovského potoka s malou vodní elektrárnou. Nahoru

(text byl použit z inter. stránky http://obecdehtare.wz.cz)


Dubovice
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- ha.

Na druhém břehu říčky Hejlovky se ve stráni pod bájným kopcem Vartou rozložily Dubovice. Doklad toho jména je z roku 1379 (Dubowiczie-Dubowicze). Je to typická okrouhlice, to znamená, že uprostřed návsi je rybník s kapličkou a později také škola, obytné usedlosti jsou okolo a v půdorysu tvoří tvar podkovy. Totéž lze vidět také na protější  straně ve STANOVICÍCH a svědčí to o původním slovanském osídlení těchto míst.
     V Dubovicích byla ve XIV. století robota orná (povinnost zorat ročně po třech polích z každého lánu). Dále bylo povinné svážení dříví. Později vznikl na Hejlovce jez. Dubovice měly od roku 1855 školu, která asi od 70. let minulého století sloužila jako školka pro děti z Pelhřimova a v současnosti je budova nevyužita. Nejznámějším člověkem z Dubovic byl poměrně chudý občan Ženíšek, který vázal březová košťata a vozil je na prodej do města. Mimo toho míval také kolotoč a rád chodil s muzikantskými kapelami na zábavy, kde zpíval.
     "Ve vrškách", to je v místech zarostlých lískovými keři a dobře natočený proti slunci, bývalo kdysi hodně veverek, ale nyní se tam vyhřívá jen pár bažantů.
     To jsme se již přiblížili k Táborské silnici, do místa se záhadným názvem Čuklejt. Ale jak vysvětlit označení záhadného místa ČUKLEJT? Je to poměrně velmi příkrá stráň svažující se k potoku při křižování se silnicí. Výškový rozdíl v krátké vzdálenosti mezi kopcem a vodou je 61 metrů (kóty 573 - 512). Situaci dramatizuje houštinový porost, močál a pod Dubovicemi do roku 1760 ohromný Bártův rybník. Tam se při nebezpečí nesnadno uniká. Další nápovědí může být i to, že mnoho názvů v okolí je německého původu: Pouch, Rejhle,Tepiclouny atp. V takovém vzdálenějším koutě od vesnic se vždy dařívalo divoké zvěři - bažantům, králíků, veverkám, ale také jezevcům, liškám, vydrám i kňourům. K divokosti nemá daleko ani jistá sorta lidí - lupiči. Ti prý v oné stráni zařvali na překvapeného cestovatele: ,,Dej sem šaty!" (Anzuk, Kleid). A fantazie pak už jen dotvořila zajímavý místní název. Bývaly tam i kolonie cikánů. Jsou zde břízy, smrčky, duby, jasany, lípy, kolem říčky samozřejmě olše. Na silnici byly původně nebezpečné serpentiny. To nejkrutěji poznala ve druhé světové válce německá vojska, když zde při transportech nechtěně vysypala několik nákladů koní, či jinak špatně skončila jízdu. Pak bylo započato s přeložkou. Prosekáním skály a postavením nového mostu vznikla moderní silnice, kterou dokončili v roce 1947. Nyní po ní projíždějí proudy motorových vozidel kolem mlýna CHODEČ, kam je zaveden náhon vody z Hejlovky. Dříve tam byla také pekárna a statek. Majitelem byl Ferdinand Dvořák. Chleba, buchty i koláče dovážel na trh do Pelhřimova. Při tom používal zajímavý obchodnický fígl: za jednu korunu dával místo obvyklých pěti rohlíků o jeden víc. Byly sice o trochu menší, ale lidé měli pocit dobrého nákupu. Později se se svou rodinou vypravil do Ameriky.
     Když se Dvořákovi vrátili z Ameriky do svého mlýna na Chodči, přivezli si na památku také velmi pěkného a vzácného kocoura. Žral rád pečivo. Bylo to v době, kdy v mokřinách podle mlýna prováděla své rejdy dravá vydra. Aby se zneškodnila, byla na ni nastražena past. Zvíře se chytilo. Vysypali to tedy do pytle, přinesli s radostí na dvůr a majitelka z balkónu radila, aby to hned v tom pytli utloukli. Ale nikdo si neuvědomil, že místo vydry je v pytli kocour. Pozdě poznali svůj omyl, nastal veliký smutek a dlouho se u nich buchty nepekly.
     Teď bude trochu popsána historie tohoto jediného lidského sídla vedle Čuklejtu. Patří do cípu katastru obce Stanovice, jehož hranice tvoří říčka Hejlovka a strouha od pejškovského pramene. Nejdříve tedy opět vznik názvu: Nějaký domorodec měl kdysi příjmení Chdecz, pak to, co postavil byl Chodczův dvůr, on tedy bydlel na Chodczi (lidově na Choči, protože "dcz" splývalo v "č"). Začalo to opravdu dávno. Už někdy kolem roku 1590 povolili pelhřimovští konšelé svému primasovi Janu Hodáčkovi, aby si vystavěl nově mlýn na Chodči, což učinili s podmínkou, že to nemá být na újmu užitkům jejich mlýnů obecních. Tato podmínka nebyla sice za Hodáčkova života dodržována, ale po jeho smrti zakázali konšelé svým poddaným pod přísnou pokutou mlít na Chodči a přes protesty Hodáčkovy vdovy Kristiny dokázali, že i rozhodnutím císařské komise v červenci 1599 bylo mlecí právo tohoto mlýna omezeno jen na poddané Hodáčkových dědiců v Dubovicích a na lidi svobodné, "beze škody mlýnův téhož města obecních." (Dobiáš III. 1, str. 172). Když Hodáček roku 1596 zemřel, byly investovány jeho peníze a klenoty a 5. července byly provedeny účty za dodaná sukna a zinvestováno cínové nádobí, šaty chodicí, žito a ovce na Chodči. Těch ovcí starých i s jehňaty bylo celkem 202. V dějinách se vztahoval mlýn Chodeč k majitelům domu čp. 17 v Pelhřimově nyní Kulturní středisko). Nahoru 
 
  
      (Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Chválov
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- ha.

    Roku 1379 zde bylo jen 5 statků osedlých, tedy jedno z nejmenších osad vzniklá z původních samot. Relací s 18. října 1586 doprodal císař Rudolf II. statek novorychnovský, který obsahoval tvrz, dvůr a městečko Nový Rychnov, vsi Řeženčice, Milíčov, Hojkov, Boryšov, Cejl, Olešnou, Řemenov, Chvalov, Onšovice, Dehtáře a Lhotky Kryštofovi staršímu z Leskovce a na Novém Rychnově.
     Před sto lety měl Chválov pouze 11 stavení, v nichž bydlelo 69 lidí. Osada příslušela k obecnímu úřadu v Olešné. U starobylé kapličky stojí dvě vzrostlé lípy.
     Z novější doby je snad nejznámějším občanem Chválova Zdeněk Pulda, který vyniká hudebním citem. Přesto, že šel kvůli své zálibě cestou samouka, je zřejmý jeho správný grif při sáhnutí do kláves. Proto je tak často zván na svatební hostiny. Šikovný byl i jeho otec. Ten měl zase rád své řemeslo tesařské a specializoval se na výrobu točitých schodů do rodinných domků. Na spodním okraji zmíněné osady se kolem rybníčka rozrostla chatařská kolonie - není divu, vždyť je tam opravdu hezky. Nahoru

       
(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Krasíkovice
Obyvatel:
112
Výměra obce: 221,76 ha

     Kdysi nějaký Krasík dal jméno osadě Krasíkovice. na louce pod osadou se odehrává tajuplný akt setkání dvou sester, říček Hejlovky a Bělé. Říčka Bělá zde končí, protože ji zastínila o trochu silnější Hejlovka. Poměr čtverečných kilometrů, na nichž říčky sesbírali své vody je 117:112, tedy o 5% příznivější pro Hejlovku. Olše, vrby, kopřivy a komáři chrání tento soutok před zvědavci. několik rybářských tabulek tam oznamuje, kde je rybářské pásmo. Nahoru
       
(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Leskovice
Obyvatel:
112
Výměra obce: 221,76 ha

     V Leskovicích, tak jako i v jiných obcích, bývala dříve jistá část obecních pozemků určena za pastviště. Také byl ustanoven pastýř čili "slouha" , který tam z celé obce pásal 70-80 kusů dobytka. Půda se tedy neosívala a nechávala se "úhořit". Tento zvyk se udržel až do roku 1880, kdy byl uznán za nehospodárný. Začal se hojně pěstovat jetel a užívaly se pokrokovější metody hospodaření.
     Za to, že Leskovice leželi u státní silnice, několikrát v historii doplatily. Také v roce 1866, když Prušáci zvítězili nad Rakouskem, táhli pak naším krajem, a lidé se báli, že budou loupit. věci byly schovány i do studní. Když "Prajzi" přišli, neuměli se domluvit se starostou, tudíž vše musel zachránit provazník Kovrč, který býval ve Vídni a uměl německy. Ten se dozvěděl, že obávání vojáci budou mít v této vsi jen dvě hodiny na odpočinek. Mělo by se jim poskytnout nějaké jídlo, hlavně chleba a něco k němu. Rozumí se, že jim bylo vstřícně vyhověno. Když vojáci přišli (černá jich byla záplava od Čížkova) a postavili pušky do pyramid, pustili se s chutí do jídla. Za ty dvě hodiny pobytu prý vyjedli celou ves. po uplynutí strachu z toho potom bylo až vtipkování, jak to válečné tažení dobře dopadlo.
     V těsné blízkosti Leskovic skrýval ve své myslivně statečný lesník Osvald Rerych se svou ženou Marií a dětmi Věrou a Zdeňkem postupně deset uprchlých sovětských válečných zajatců od léty 1943 do jara 1945.
     Bezesporu nejsmutnější kapitolou v historii Leskovic byl květen roku 1945. doslova v posledních hodinách II. světové války zde došlo ke tragédii, která se podobala Lidicím a Ležákům. Prchající německá vojska v této obci s 50 chalupami a 220 obyvateli provedla masakr, jehož výsledkem bylo: 25 mrtvých lidí, 31 domů úplně zničených požárem, 7 domů vypáleno částečně a 6 domů poškozeno. Stoupající dým  ze spáleniště vyděsil celé okolí. Dne 11. května bylo na návsi v řadách vyrovnáno 25 rakví s těly mrtvých občanů pro chvíli posledního rozloučení. Oběti pak byly pochovány do společného hrobu v Nové Cerekvi.
     Leskovice jsou poměrně důležitou dopravní křižovatkou. Vede tudy především tzv. přívěšková silnice poličsko-písecká, která byla po druhé světové válce zdokonalena o stavebně náročný podjezd pod železniční tratí z důvodu bezpečnostních a vojenských. Silnice byla vybudována v první polovině 19. stol. a od roku 1888 ji křižovala železnice se závorami. Jiné silnice vedou směrem na Litohošť a Pošnou.
     Na Moraveč je křižování s Táborskou silnicí mimoúrovňové přes bezpečný viadukt. Vzápětí však číhá na řidiče jiné nebezpečí při přejezdu železniční tratě. Když to dobře dopadne, přiblížíme se k záhadnému místu v nejnižším cípu katastru leskovického. Tam na hranicích moravečských prohluboval na jaře roku 1923 Josef Novák stružku, aby voda měla dobrý spád. Lepší spád však měla událost, která se přitom odehrála. Pod lopatou se mu zablýskla kovová kulička, pak další  - celkem devět kusů. Poslal jednu zlatníkovi Holubovi do Pelhřimova, aby zhodnotil, co to je. On mu zpátky posla stokorunu a vzkázal , že si to nechá. Bodejť by ne, když to bylo ryzí zlato! nastal veliký rozruch ve vědeckých kruzích, když se zjistilo, že se jedná o tzv. "keltské duhovky", tedy mince ze století před Kristem. Nyní jsou čtyři kusy největší pýchou okresního muzea a další čtyři získalo Národní museum v Praze. Ovšem to, co vystavují ve vitrinách je jen pozlacená sádra, originály vězí v trezorech, protože jeden kus má hodnotu až 10 000$ (přibližně 250 000 Kč)       

(text byl použit z brožury Poznejme pohoří pohledné, rok 1996, aut. Jaroslav Koutník)

- památník obětem fašismu od sochařky J. Lukešové z r. 1961 Nahoru


Lipice
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- ha

 - Osada Lipice má půdorys okrouhlý. Stavěli ji staří Čechové na půdě zalesněné lípami. V roce 1379 byly v katastru dva mlýny: jeden o malém kole, druhý měl kolo velké. jinak toho z těch nejstarších dob moc nevíme. Můžeme se zmínit až o velmi starém památném kamenina návsi před statkem čp. 13, kde se kdysi říkalo "u Oubrechtů". V žule je uprostřed vytesán kříž, po levé straně sekyra a nůž, po pravé straně kulatá houska. Nahoře nápis starými literami: "Václav Kafka", dole pak "zabit kamenem". Uprostřed ještě rok 1566. Jak pověst vypravuje, odbývala se v tom stavení muzika, při níž servali se řeznický s pekařským - zda mistr či tovaryš a zda pro ženskou či jinou příčinu - se již neví.
     Ze zápisků pelhřimovského hlásného F. I. Dremsy: "Léta 1792 dne 30. Marti po druhý hodině s poledne vyhořela jest ves Lipice k Pelhřimovu patřící  a vyhořeli totiž Vaněk, Samek, Bártů, Nápravník, Beran a tři chalupy. U Samka se oheň zňal."
     Než byla vybudována Pražská (původně Císařská) silnice, jezdilo se do Prahy přes Starý Pelhřimov cestou do Lipice, k Bácovské hospodě a dále k Řečici. V uvedeném roce také chodilo do lipické školy (přesněji:bylo zapsáno) celkem 107 dětí z Pejškova, Bitětic, Čakovic, Dubovic a Hodějovic. K tomu nutno připočíst ještě 74 dětí opakujících, které měly výuku v neděli odpoledne. Učitel byl tehdy 39 let starý a zvláštní je, že jeho pomocník, neboli "mládenec", byl dokonce o 12 let starší. učilo se v jedné třídě, ale ve vlastní budově, čímž předčili i Pelhřimov. Avšak roku 1847 bylo školní stavení už tak sešlé, že se v něm ani bydlet ani vyučovat nemohlo. Pak dokonce vyhořelo, takže až do vystavění nové školy se vyučovalo střídavě po chalupách.
     V roce 1888 byla tato vesnice s 28 chalupami a 195 obyvateli asi dost dobře organizovaná, protože byly o činnosti vedeny zápisy. Z těch můžeme například vyčíst toto: Místní obecní úřad ovládal i Čakovice, Pejškov a Bytětice. Opravdu se tak stalo "y". Mimo toho se zachoval trestní rejstřík, který prozrazuje, že c.k. okresní soud musel trestat 2 občany z Bytětic, 2 z Pejškova a 3 z Lipice za drobné krádeže, urážku na cti apod. Nejdelší trest byl 12 dní a 4 posty, nejkratší 12 hodin vězení.
     Další údaj říká, že 25. března 1888 se konala "úrada" o tom, zda se požádá o úlevu v chození do školy pro starší žáky od 1. května d 31. října z těchto příčin: Je to prospěšné rodičům, když jim děti pomáhají při polních pracích, protože nemohou pro chudobu míti čeládky. příští rok se konala zase "úrada" a sice tentokrát o tom, pořídí-li se almara na uschování spisů a listin. Nahoru

(text byl použit z brožury Poznejme pohoří pohledné, rok 1996, aut. Jaroslav Koutník)


Litohošť
Obyvatel: 52
Výměra obce: 349,76 h
a

     Dějiny této osady zde budou velmi slabé, neboť až do roku 1558 se o Litohošti nic pořádně neví. Ne, že by do té doby neexistovala, ale k řečickému panství nenáležela, nebo snad dokonce měla jiné jméno. doufejme alespoň, že se na čas neztratila... Pak přece jen se Litohošť také vynořuje na scénu. A sice v háklivém případě pana Šebestyána Leskovce, který dne 45. dubna 1580 vytýkal Pelhřimovským něco ohledně nově zaražené (zavedené) krčmy v Stanovicích na gruntu Ondřeje Pelíška, kterou prý se činí překážka jeho krčmám v Litohošti a Moravči. Podle tehdejších zákonů se uznávaly jen ty krčmy, které byly v užívání alespoň 30 let. Kdo se cítil poškozen novou krčmou ve svém sousedství, měl vyzvat jejího držitele, aby ji do čtyř neděl zastavil.
     Když majetky v našem kraji ovládli páni Říčanští, nějak to neklapalo. Proto poddaní psali také různé stížnosti. Jedna z nich byla sestavena v prosinci 1607 proti Janu ml. z Říčan a odeslána "Jeho M. vysoce urozenému pánu, panu Albrechtu Léskovcovi z Léskovce na Horní Cerekvi" (atd.) Nás dnes může zajímat jen to, že se bránili platům a povinnostem "chudých ubohých lidí soužených". Dopis končí takto: "Vaší milosti věrní dědiční poddaní, rychtář, starší konšelé i všichni zespolka ze vsi Moravče, Leskovic a Litohouště.
     Poměrně dost stará je stavba kapličky asi z roku 1800 uprostřed osady Litohoště. Má čtvercovou předsíň, uvnitř novější zařízení a je zasvěcena Korunování Panny Marie. V roce 1995 byla pěkně opravena a vybavena novým zvonem (za finančního přispění německého občana, který až sem dojíždí na chalupu za rekreací) Nahoru

(text byl použit z brožury Poznejme pohoří pohledné, rok 1996, aut. Jaroslav Koutník)


Milotičky
Obyvatel:
52
Výměra obce: 349,76 h
a

    Potomci Milotovu, čili Milotici, vybudovali tuto pěknou osadu s původním názvem Milotice. Už roku 1930 tu měli hajného, který za výsluhu půl lánu strážil okolní lesy Bělá a Bukovice pro pány řečické. ( Poptíž v dokumentech bývala se stejnojmennou osadou u Vadčič). Po válkách husitských zde vládli páni Trčkové, v roce 1549 zboží jako v přilehlých místech "se vším co tu měli" na čas koupili Říčanští z Říčan.
     Roku 1550 se pelhřimovské panství dělilo na 12 rychet. Milotice společně s Mašovicemi byly zahrnuty pod rychtu outěchovickou. tam se také odváděly nařízené berně. Milotice platily v roce 1625 tzv. svatojiřský a svatohavelský úrok po 3 kopách a 20 groších. Byla to jakási činže za užívání vrchnostenské půdy.
     Ale že tu žili lidé houževnatí, tak přežili všechny změny ve zdraví do dnešních dnů. Jeden z Davidů rád vyprávěl následující veselou příhodu. - Na dvoře jisté chalupy v Milotičkách měli zlého psa. Lidé ve vsi to věděli, proto nejdříve pootevřeli dvířka u vrat, nahlédli, kde je pes, a pak rychle zabouchli. To se opakovalo tak dlouho, dokud někdo z toho stavení nepřišel. Jen jednou to bylo jinak. Začalo to sice také několikrát zabouchnutím dvířek. ale jelikož pes byl tentokrát právě na vsi, přilítil se hned k vratům a dotěrnému návštěvníkovi utrhl nohavici.
     Členové z jiných rodů se dobře uplatnili v hospodaření doma, nebo i jako odborníci v oborech od lesnictví až po elektro třeba v okresním městě. A na svá tichá zákoutí uprostřed přírody nedají dopustit.
     Též tato malá osada se chlubí pěknou kapličkou u silnice. Byla postavena roku 1909, uvnitř je obraz Krista, křížová cesta a věčná lampa. Tak ať stále svítí ! Nahoru

(text byl použit z brožury Poznejme pohoří pohledné, rok 1996, aut. Jaroslav Koutník)


Myslotín
Obyvatel:
--
Výměra obce: 278,029  ha

     Někdy se též psalo Mysletín, měl už ve XIII. století hatě, což byly mosty spletené z proutí, usnadňující přechody přes bažinaté místa. Název "Hatě" se tam zachoval dodnes. Ve XIV. století byla tato osada majetkem pelhřimovské fary. Část Myslotína držel roku 1413 kněz Jan z Pelhřimova. Nahoru
(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Nová Cerekev - http://www.novacerekev.cz
Obyvatel:
1177
Výměra obce: -- h
a

     Založení obce Nová Cerekev spadá do 12.století. Někdejší dřevěný kostel, podle kterého dostala obec své jméno "Cierekev" (toto jméno náleželo dřevěným kostelům) - tedy Cerekev, byl v 18. století přestavěný barokně a je zasvěcen  Tomáši Becketovi. Povýšení Cerekve na městys se stalo dekretem Ferdinanta I. z roku 1543. Domy okolo náměstí byly vystavěny těsně vedle sebe po dvou velkých požárech v letech 1790 a 1822. Dalšími nepřehlédnutelnými budovami je základní škola z roku 1853 - dnes s přilehlými novými budovami, dále budova nádraží z roku 1888. Severní předměstí bývalo židovskou čtvrtí již dodnes připomíná židovská synagoga přestavěná v polovině. 19. století v orientální maurském slohu a židovský hřbitov, kde byl roku 1934 pohřben náš významný malíř Alfréd Justitz. V Nové Cerekvi je základní a mateřská škola, lékárna, dětský i praktický lékař, masáže, zubní ordinace. Najdete zde i knihovnu, opravnu a prodejnu elektrospotřebičů, zakázkovou kovovýrobu, tři obchody a dvě restaurace. Počet obyvatel celé obce je 1177, z toho 724 obyvatel žije v Nové Cerekvi. Součástí obce je šest místních částí - Markvarec s rozsáhlými lesy v okolí, Myslov, Chmelná, Stanovice, o kterých první písemné zmínky pocházejí ze 14. století a dnes se může pyšnit staveními zrekonstruovaných podle dobových fotografií z 1. pol.19 století.   Nahoru
(text byl použit z  Programu Pelhřimov III. Rallye, rok 2006)


Olešná - http://www.olesna.cz
Obyvatel: 515
Výměra obce: 1273,74 ha.
 

     Význam jména: obec ležící nad vodou, protékající olšemi (potok Olešná)
     První písemná zmínka o obci je z roku 1379. Přes své těsné sousedství s Pelhřimovem, připadla Olešná při dělení červenořečického arcibiskupského zboží spolu s Chválovem a Řemenovem dílu řečickému a s ním se dostala do držení Léskovců z Léskovce. Od roku 1543 byla součástí panství Nový Rychnov, poté byla opět roku 1573 vrácena zpět k červenořečickému dílu. Roku 1850 se stala samostatnou obcí s osadami Plevnice, Řemenov a Chválov. Roku 1909 byla odloučena Plevnice, Řemenov a Chválov roku 1920. Znovu připojeny byly všechny tři obce roku 1964 a roku 1980 byla Olešná přičleněna k Pelhřimovu. Opět samostatnou obcí se Olešná stala v roce 1992.
     Do konce 18. století předpokládáme ve zdejší oblasti výskyt převážně roubených domů. Dokladem je dnes poze skupina staveb s fragmenty roubené konstrukce. Starší objekty, respektive jejich dochované roubené části, mají stěny z nehraněných trámů; pro konstrukci stropů je charakteristické užití masivních povalových záklopů se středním stropním trámem - jednou z takto dochovaných staveb je v Olešné dům č.p. 29.  
Nahoru
(Text byl použit z internetového zdroje http://www.mikroregion.pel.cz/index.php)


Ondřejov
Obyvatel:--
Výměra obce: -- h
a

     Nyní přejdeme po hřbetu Zeleného vrchu (636 m) k Ondřejovu. Název Zelený vrch naznačuje, že zde bývaly listnaté lesy. Ondřejov byl roku 1406 samostatným statkem. Osada získala název podle osobního jména Ondřej. V současné době zde turisté mohou navštívit hostinec s obchodem, pěkně upravenou náves a podívat se i na kamenolom, který umožnil vybudování již mnohých staveb a silnic.   Nahoru
(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Pejškov
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- h
a

    Uvedený název obce bychom v I.díle Dobiášových dějin marně hledali - tam je popisován pouze Pýškov. Pravděpodobná doba vzniku je před r.1203 už v éře křesťanské. Nejstarší držitelé gruntů jsou známi z roku 1379, kdy měli tato převážně česká jména: Bartoch, Michal, Macek, Mikeš, Velík, Kuneš, Jakub, Ulrich a Kříž. V robotních povinnostech měli mj. jiné i vožení stavebního dříví a nadhánění při honbách. Nějaký Ondřej, nápravník z Pýškova, byl 9. května 1371 jako svědek u smírčího soudu v Želivě ve sporu kláštera o dědiny. - Další století se zde také leccos dělo, ale musíme to přeskočit.
     V Pejškově zemřeli v září 1884 na spálu a záškrt dva školáci - bratři Janĺa Josef Zavadilové. A pak v dalším roce dne 6. března žačka Marie Valentová na psotník. U cesty od státní silnice ke vsi je v lese studánka. pověst vypráví, že tam utonul hostinský, a hlavní úlohu při tom měl cvičený a mluvící špaček.
     Na společném obecním úřadě v Lipici roku 1888 zastupoval Pejškov radní Jan Zavadil. Osada měla v tom roce příjmy z úroků, honitby, školních paušálů atd. celkově 222 zlatých. Vydání však bylo větší: 243 zlatých. Důvody byly ty, že se pořizovala nová pečeť, opravovala se kovárna a obecní byt, platilo se na školu v Lipici, poslovi, diety radnímu, odměna za vybírání daní, chudinský fond asentní výhody atd.
     Zdejší velkostatek zaujímal po první světové válce 129 ha. Pak při pozemkové reformě bylo obcím Bitětice, Lipice, Pejškov a Útěchovice 45 ha. Zbytkový statek s 84 ha byl přidělen J. Brabcovi, poškozenému nájemci.
     V Pejškově se narodil Josef Voves, který byl považován za posledního tkalce v Pelhřimově. Měl živnost na Svatovítském náměstí a v r. 1943 ještě tkal plátna z přinesených nití od domácích přeslic. Jeho tkalcovský stav je vystaven v muzeu.
     Další zajímavou osobností z Pejškova byl Antonín Hurda. Od mládí byl mimořádně vášnivý nimrod a později v Pelhřimově velmi známý jako "pan jatecký". Byl nejstarší ze šesti dětí a doma měl na starosti nákupy. Po roce 1900 se z Pejškova muselo na všechny strany pěšky, tak běhal do Čížkova, Nové Cerekve a někdy i do Pelhřimova. Maminka ho poslala pro kvasnice a perník, že bude péct vdolky. Když doběhl k Chodči , podíval se z mostu do Hejlovky, a spatřil asi dvoukilovou štiku. Podařilo se mu ji chytit, vrátit se domů a dát ji do necek, aby ji později mohl ukázat klukům. Utíkal znovu do města, nakoupil a zpáteční cestu si zvolil kratší přes Lipické údolí. Tam se setkal s babku, která narazila na zajíce, jak se trápil chycen v oku. Bylo jí ho líto, tak ho chtěla pustit, ale on strašně škrábal. Pomohla si teda šátkem, v kterém měla zavázané peníze. Když jej zajíci uvázala na krk a rozmotávala drát, zajíc sebou trhnul a upaloval i se šátkem pryč. Byla nešťastná, volala o pomoc. Toník ji pomohl zalarmovat okolní myslivce, ale zajíce nenašli. Ochotný hoch se tím zpozdil, doma dostal nařezáno, vdolky nebyly. - Pak tyto zážitky krásně sepsal a my jsme mu vděční. Nahoru

(text byl použit z brožury Poznejme pohoří pohledné, rok 1996, aut. Jaroslav Koutník)


Pobistrýce
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- h
a
     Opět se vrátíme do místa, kde si všechny vody dohromady vymlely břehy širšího koryta a doprovodíme je do cíle. K Pobistrýcům je v archivních dokumentech připsáno, že roku 1379 platila obec jednu kopu grošů a 28 krejcarů berně pro potřeby krále. v robotních povinnostech měli její obyvatelé svážení žita a ovsa ve žních. Téhož roku tam pracoval Markův mlýn o jednom velkém kole - druhý mlýn byl pustý. Nahoru
           (Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)

Poříčí
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- h
a

     Kdysi se psávalo jen Poříč, snad tam býval i mlýn o jednom kole. Roku 1550 měli nad sebou rychtáře z Krasíkovic. V roce 1605 to byl třetí pelhřimovský dvůr na který bylo vydáno: "Na zpropitné přes celé léto a za drobné potřeby (klíče, lucerny, žejbrovník a sítko) 2 kopy 42 krejcarů". Nahoru
(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Proseč-Obořiště
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- h
a

     Naši procházku po břehu Hejlovky si můžeme zpestřit odskokem na vrch zvaný Kovář nad Částkovicemi (599 m n.m.), kde máme  od osamělé, zákonem chráněné břízy pěknou vyhlídku na celý ten ráj kolem Hejlova. Nahlédneme odtud i k Proseči-Obořišti na zajímavý barokní zámek z XVIII. století, který dnes slouží jako domov důchodců. V rozsáhlém přilehlém parku jsou staleté duby, mezi nimi i dub Karla Havlíčka Borovského (jeho stáří se odhaduje na 300-500 let), který pod ním sedával. Původ jména Proseč do prosekávání.
     Náves v Proseči-Obořišti bývala místem mnoha slavnostních událostí. Především se zde odbývaly každoročně POUTĚ v druhé polovině srpna. Kolem různých zábavních podniků a krámků se hemžilo tolik lidí, že se jen ztěžka procházelo. Do prosečské pouti se snažil zemědělci mít po žních a obilí už pod střechou, aby se zde mohli v klidu a dobře bavit. Obě hospody měly při tom dobrou tržbu, tancovačky dávaly mladým lidem příležitost k seznámení, protože se jich sjelo vždy mnoho i z daleka. Kolotoče, houpačky, cirkus, sladkosti, pobavení, pobesedování - zkrátka všechno to, co mohla poskytnout jen velká pouť v Proseči-Obořišti - na to se mnozí mladí a staří lidé dlouho dopředu těšili.
     Při této příležitosti si můžeme připomenout ještě jednu zajímavou prosečskou osobu ze starých časů. Byl to poslední šlechtický majitel velkostatku baron Ferdinand Sternbach. Jeho příbuzní ho tady "zapomněli", když roku 1945 ujeli ke svým zbývajícím majetkům do Vídně a Tyrol. On zůstal svobodný a spokojil se s poskytnutým útulkem v Domově důchodců, který byl zřízen z bývalého zámku. Jeho osudu si povšiml i básník Ladislav Stehlík a v knize Země zamyšlená o něm napsal:,,Sternbachova stařecká zapomnětlivost a vžité aristokratické sebevědomí nezabraňovaly nikterak jeho mysli, že doba vlastnictví a rozhodování je tatam. Stále něco plánoval, nakupoval, prodával, stále někoho v myšlenkách hostil a správce i důchodci mu rádi dopřávali tu nevinnou radost..." Inu, někdo musel být poslední při uzavírání té staleté feudální etapy i v Proseči. Baron zemřel v roce 1978 ve věku 84 let, pochován je v prostém hrobě po nějakém kočí v Nové Cerekvi.
    Půjdeme-li po silnici z Proseče k Vlásenici, můžeme si připomenout, že po levé straně asi v půli cesty kdysi bývala ves s názvem RADIMOVICE. Tato sice zanikla v XV. století, avšak říká se tam takto okolí malého rybníčku a lesu dosud. Pravidelně se tam vedle vypásá stádo srnčí zvěře a jako stráž tam krouží párek jestřábů. Nahoru

(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Putimov
Obyvatel: 247
Výměra obce: 321,54 ha

    Kritického roku 1421 dne 6. února byl Vaník z Putimova rychtářem v Pelhřimově. Dále víme, že pelhřimovský úřad žádal 12. března 1619 u pana Jana z Říčan navrácen hřebice, krávy a jalovice, které byly Jedouchovi z Putimova odehnány na řečické grunty do Zachotína. Kaplička v této vsi pochází ze začátku 19. století, je hranolovitého tvaru s jehlancovitou stříškou a zasvěcena Nejsvětější trojici. Schaller zaznamenal roku 1789 pro Putimov 35 čísel. O sto let později měl už 43 chalup a školu, bydlelo tam 291 lidí. Jeden z nich se jmenoval Matěj Suchý a právě tenkrát byl postižen pokutou za to, že jel s vozem, na němž nebyla tabulka s jeho jménem.
     Také zajímavá je poznámka o roce 1866. Tenkrát čekali v Putimově obávané Prušáky směrem od Rychnova několik dnů marně. Pak konečně přišli a bylo jich mnoho. sedlákům brali ovce a platili je jen poloviční cenou. Nejhůře měl být postižen starosta, kterému chtěli odebrat na porážku vola, ale toho mu zachránil tamní učitel, který uměl německy a na jeho přímluvu starostovi vola nechali. Prušáci zůstali v obci tři neděle, pak odtáhli k Pelhřimovu.
     O jiných vojácích v Putimově se zmiňuje zase jedna pověst. Byli tu Švédové, to znamená, že se to muselo stát ve třicetileté válce, když si prý tam někde zakopali poklad. Pak na podzim lidé při mlhavých večerech zpozorovali, že se v těch místech ukazovala světélka. Jednoho večera kráčel tudy soused z blízké vesnice, když se před ním náhle vyhouplo světélko. On tedy rychle sáhl do kapsy pro dropty chleba a přehodil jimi ohýnek. V tom okamžiku se před ním vyvalila veliká železná truhla plná zlaťáků. Soused si řekl:"To budu bohatý!" Jak to dořekl, truhla s penězi zmizela.
     Podle sdělení řídícího učitele Prokopa patřilo k domácím léčebným metodám mimo pocení a nakuřování také zaříkávání. Choroba, ať byla jakákoliv a při níž se jevilo všeobecné chřadnutí pacienta, byla zvaná oubytě. Zaříkávač (obvykle pastýř nebo pohodný) při tomto obřadu měřil nemocného ležícího na posteli nití od temene hlavy k palcům nohou a pak šířku těla v roztažených pažích. Nebyla-li míra stejná, říkalo se nad ním třikrát vždy po západu slunce zvláštní říkání. Niť, kterou se měření provádělo, se nechala první den nemocnému na krku, třetí den se pak spálila. Postižený nesměl devět dní jít přes vodu, jinak by se nemoc vrátila. Nahoru

(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Radětín
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- h
a

     Proti proudu Bělé můžeme zajít na návštěvu do Radětína. Je postaven těsně u říčky Bělé ve stráni. V roce 1379 to byl Radotyn nebo Radyetyn. Tehdejší držitelé mívali při robotě povinnost vožení stavebního dříví k jezu, orat po dvou dnech a ještě obracet seno, každý alespoň půl dne v roce a také nadhánění při honitbách. Z lánu se platilo jen po 6 snopech slámy. Pro kata museli platit dva haléře z lánu za rok a podymného půl krejcaru. Také tam býval mlýn. Nahoru
(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Stanovice
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- h
a

     V katastru této obce se udržel pomístní název "Hatě". To znamená, že už ve XIII. století zde žili čilí lidé a v bažinatých místech si udělali mosty spletené z proutí, usnadňující přechod. Jakýsi Pelej ze Stanovic se v roce 1394 propracoval do služeb Jindřicha z Rožmberka. Tak kdoví, jestli nynější Pelíškové nejsou jeho potomci. Z té doby jsou také známi dva nápravníci: Hojek hospodařil a Jaroslav držel mlýn o malém kole. Měli to za vojenské služby v biskupství. na vojenská nátura v některých domorodcích vydržela vlastně až do dneška, jak uvidíme v následující kapitole o myslivosti.
     Roku 1879 měly Stanovice společný honební revír s Dubovicemi a Starým Pelhřimovem. Pozdější protokol z 20. října 1925 se zmiňuje o pronajmutí honidby Josefu Novákovi, rolníkovy ze Stanovic, za obnos 1400 Kč. Starostou honebního výboru byl Josef Pelíšek, výměra 430 ha, doba 6 let do 31.1.1932. V podmínkách bylo uvedeno: Dokud úroda v polích stojí, nesmí se tam ani honiti, ani psů tam pouštěti. Nepovoluje se honiti v semenném jeteli. 9. září 1929 hlásil Josef Novák , že honitba má 350 ha, ranním výslechem zjistil, že stav koroptví činí téměř 500 kusů (asi 30 hejn). Zkrmil na šesti místech 400 kg obilí a 10 metráků jetele. Četnická stanice v Nové Cerekvi to prošetřovala a poznamenala, že Novák přenechává odstřel zvěře mlynáři Ferd. Dvořákovi z Chodče na jeho scelených polích okolo mlýna na výměře asi 40 ha. V. Pelíšek hlásil 23. srpna 1931, že honidba byla propachtována veřejnou dražbou Josefu Jirsovi, rolníkovi ze Stanovic, za nájemné 1505 Kč. v roce 1934 byl starostou honebního výboru J. Plachta. Dne 2. ledna 1948 zvolil honební výbor předsedou Josefa Paclíka. Pak 1. června 1950 na schůzi , kterou už řídil předseda MNV Jaroslav Král, bylo ujednáno pronajmutí honidby nové myslivecké společnosti Stanovice-Pelhřimov. V úseku Stanovice byl roku 1964 nalezen uhynulá daněk. Od prosince 1982 přešel katastr Stanovic do sdružení v Nové Cerekvi.
     Po zkušenostech ve Služatkách roku 1876 se ve Stanovicích u Plachtů zaváděla "malá selská škrobárna". Nebo za zmínku stojí  poměrně velká kaplička, kterou uprostřed okrouhlé vsi postavili roku 1905. Má dva zvony, oltář, prapor a novější výzdobu. zasvěcena je Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie.
     Zakončení bude asi nejlepší muzikou. Tu poctivě a vytrvala po celý svůj život provozoval basista Matýsek Vaněk . Se svým heligonem chodíval všude pěšky, pomalu, ale znalo ho celé okolí. Jeho syn se "zvrhl" jenom na fotografování. Nahoru

(text byl použit z brožury Poznejme pohoří pohledné, rok 1996, aut. Jaroslav Koutník)


Řemenov
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- h
a

     Dříve se psalo Rzemonow a původně se skládal asi jen z několika samot. Roku 1379 zde bylo 16 osedlých, většinou na poměrně velkých celcích. Na podzim 1618 zpustla v naší krajině celá řada vesnických gruntů. Například v Řemenově koupil v roce 1619 Václav Novák "grunth tak pustý a od lidu vojenskýho splundrovaný beze všech svršků..."
     Roku 1842 byl Řemenov popisován tak, že je ve vzdálenosti 3 hodiny JJV. od Červené Řečice, že má 17 domů se 78 obyvateli a přísluší k pelhřimovskému panství. V novější době patřila tato osada k obecnímu úřadu v Olešné.
     Dne 10. září 1936 jednalo obecní zastupitelstvo v Pelhřimově o zamýšlené stavbě silnice do Řemenova. Na projektu se pracovalo už čtyřicet let, ale uskutečnění bylo stále v nedohlednu. Nebylo jasné, zda bude odbočka také na Chválov. Rozpočet byl na půl miliónu korun. V říjnu 1936 začalo už konečně pracovat 50 dělníků u města a dalších padesát u Řemenova. Udělali to tenkráte dobře, v nynější době si Řemenovští k tomu nakoupili auta a bez problémů se kdykoliv skulí do města za nákupem nebo zábavou. Nahoru

(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Ústrašín
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- h
a
 

     Vrátíme se ještě na druhý břeh Hejlovky a než vstoupíme do osady Ústrašín zastavíme se nejprve u pěkného rybníka. Nazývají jej Mlýnský nebo Mlejnčák a má plochu 9,5 ha. Voda sem přitéká Střítežským potokem od Nové Vsi a Stříteže u Božejova, kde jsou pode vsí dva rybníky na dalším prameni. Ústrašínský Mlýnský rybník má ještě další dva zdroje vody ze strání od Boru a vrchu Orlov (647 m). Je to překrásné zátiší a rezervace vodních ptáků, kterou využívají především stovky divokých kachen a mnozí tažní vodní ptáci.V posledních letech se zde zalíbilo statnému páru bílých labutí. Daří se tu kaprům, jejichž bohatý výlov je vždy přitažlivou atrakcí pro diváky za širokého okolí. Přebytečná voda ještě roztočila kola Drbalova mlýna pod hrází, pak obtéká osadu a spojuje se s Hejlovkou.
     Ústrašín má bohatou minulost, o čemž svědčí náhrobní kameny šlechtických rodů, mezi nimi i rytíře Ladislava Wostrovce na Proseči (†1592) a Jana Kryštofa z Leskovce (†1663, v kapli mimo kostela). Tento kostel je velmi významná stavební památka. Stojí zde od roku 1384, dodnes jsou patrny stopy po jeho hrazení. Osada má od pradávna půdorys ulicovitý. Poblíž bývala tvrz Strašín na stráni směrem k Libkově Vodě při břehu potoka Hejlovky. Půdorys je znatelný dosud. Je to ovál 20x15 metrů, hluboký dvojitý příkop je 4 metry široký a poznají se i valy. Nejstarším držitelem byl Heřman ze Strašína r. 1345. Tvrz zanikla do poloviny XV. století, toto zboží pohltilo panství prosečské. Z tvrze pochází zajímavé bronzové tlukadlo se lví hlavou, umístěné nyní v osadě.
     Na cestě do Libkovy Vody je u lesa Stáně památný kámen, na němž je vyznačený meč a ohlašuje prý smrt paní z tvrze pro nevěru. Ve směru k Ondřejovu je bezedná Hanzova tůň, kde prý zmizel rytíř. Další bájeslovně nebezpečné místo najdeme za osadou, kde dříve stávala cihelna. Kdysi vyhořela a zdivo si lidé rozebrali. Na tom místě pak strašilo.O půlnoci tam chodila bílá paní a držela v ruce zápalky. Lidé si vyprávěli, že je to duch staré cihlářky, která si cihelnu zapálila.
     Nyní se už žádný u Strášína nebojí. Žijí tu veselí a pracovití lidé. Již od roku 1852 měli svou školu. V roce 1927 si začali stavět vodovod, který jim přivádí křišťálovou vodu od vrchu Orlova. Zaplatili za něj tehdy 320 000 korun.
     Vykročíme dále po silničce k Proseči, která se v zimě sice moc neudržuje, ale od jara do podzimu je živou tepnou uprostřed houbařské oblasti. V lesích Hatích, Oustrasku, Na vopálkách, Orlově, U staré moudré, Vackově naplnil již mnohý houbař košíky dary zdejšího podhoubí. Jak by ne, vždyť je to oblast nedotčené přírody, jejímž středem probublává vzácně čistá voda od vrchu Buček (699 m) u Krumvaldu. Je to tak zvaný Borský potok, protože teče kolem osady Boru, od které přitéká ještě jiná voda. Je na něm několik rybníčků a jeden bývalý mlýn. V katastru osady Částkovice je nazýván Pstruhový. Před spojením s Hejlovkou obchází ještě osamocený statek Lhotku. Bývala to ve XIV. století tvrz a držel ji Jan ze Skopitu. Pak byla přestavěna na panský dvůr. Místní lidé znají ještě místo, kde bývala cihelna Lhotka nedaleko Částkovic, jež patřila k panství Proseč-Obořiště. Nahoru      

(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)


Útěchovičky - http://www.mikroregion.pel.cz/index.php
Obyvatel: 73
Výměra obce: 406 h
a
 

     První písemná zmínka pochází z roku 1544, kdy byla sídlem rytířů Lapaczků ze Zrzawyho. Z jejich sídla nebylo nic dochováno, pouze náhrobní kámen v kostele v Nové Cerekvi z roku 1663. Obec byla součástí panství Loutkov-Hořepník. Kolem roku 1578 se stal statek samostatným, díl patřící k panství Pošná a Proseč byl připojen roku 1665 a roku 1673 se Útěchovičky znovu staly součástí loutkovského panství. Mezi majiteli Útěchoviček jsou zmiňováni i Hynek Žampach z Potštejna, Jan Budovec z Budova, rod Břízkých z Břízy aj. Od roku 1850 byla obec opět samostatnou, před rokem 1869 k ní byla připojena Zahrádka u Pošné, která byla roku 1910 odloučena. Roku 1919 došlo ke změně názvu obce z Malé Outěchovice na Útěchovičky. Roku 1964 připojeny Litohošť a Zahrádka a roku 1980 přičleněna k Útěchovicím. Opět samostatnou obcí jsou Útěchovičky od roku 1991.
     Obec je obklopena lesy a rybníky, které vytváří klidné prostředí vhodné pro turistiku. Uprostře obce stojí kaplička sv. Václava z roku 1899. Dále se v Útěchovičkách nachází hasičská zbrojnice se soškou patrona hasičů sv. Floriána (Sbor dobrovolných hasičů založen v roce 1907).  Nahoru      

(Text byl použit z internetového zdroje http://www.mikroregion.pel.cz/index.php)


Vokov
Obyvatel:
--
Výměra obce: -- h
a

     Tato osada v roce 1888 podléhala místní obci Myslotín. ve 21 domech tenkrát žilo 146 obyvatel. V poslední době tam byla vybudována velká bramborárna. Ale jedno výhodu Vokov má, s kterou se nemůže pochlubit nikdo jiný široko-daleko. A sice takovou, že se může číst od leva do prava a zní to stále stejně. Nahoru
(Text byl použit z brožury Pěšinky - Po svahu Křemešníka, Po břehu Hejlovky, rok 1995, aut. Jaroslav Koutník)

©2007 Luboš Nacházel, Všechna práva vyhrazena